O katedře

Stručný přehled dějin studia pravoslavné telogie u nás a oboru Pravoslavná teologie na Husitské teologické fakultě

Po ukončení 2. světové války a obnovení činnosti České pravoslavné církve bylo nutné organizovat teologické studium a přípravu kandidátů duchovenské služby v Pravoslavné církvi. Nejprve probíhaly kurzy v Olomouci. V roce 1948 byla v Karlových Varech zahájena činnost středoškolského učiliště – Pravoslavného duchovního semináře, jehož prvním rektorem byl představený karlovarského chrámu svatých apoštolů Petra a Pavla, protojerej Alexij Vitvickij. Tento seminář ale působil v Karlových Varech pouze jeden školní rok (1948/1949) a poté fungoval jeden školní rok (1949/1950) v Praze. V roce 1950 na základě vládního nařízení č. 112/1950 Sb. vzniká vysokoškolské pracoviště – Pravoslavná bohoslovecká fakulta. Tato fakulta byla vzápětí přenesena do Prešova na východní Slovensko. Výuka na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Praze se sídlem v Prešově (později již jen v Prešově) byla zahájena v říjnu 1950. Prvním děkanem fakulty byl prof. prot. ThDr. Josef Hradil, který studoval v Rumunsku a po něm prof. prot. JUDr. Josef Kulheim.


V roce 1990, se souhlasem rektora Univerzity Karlovy prof. Radima Palouše a s požehnáním metropolity Dorotoje, kolegium rektora UK rozhodlo o zřízení oboru Pravoslavná teologie na UK v Praze. V úterý 11. prosince 1990 se konala imatrikulace nových studentů. V sobotu 15. prosince 1990 byly zahájeny přednášky dálkového studia na Husitské teologické fakultě v Praze, kde bylo studium pravoslavné teologie realizováno. Po skromných začátcích dochází v akademickém roce 1997/1998 k obnovení oboru Pravoslavná teologie. Postupně se konstituovalo jednooborové studium pravoslavné teologie a v dalších letech se nabídka rozšířila o možnost kombinovat studium pravoslavné teologie s Psychosociálními studii nebo si zvolit pravoslavnou teologii v rámci studia Učitelství náboženství, etiky a filozofie.


V roce 2004 byla na HTF založena Katedra pravoslavné teologie, po ukončení její činnosti v roce 2006 vzniká Ústav východního křesťanství, který na HTF působí dodnes.


Od akademického roku 2009/2010 je na HTF UK možné studovat kromě bakalářského a navazujícího magisterského jednooborového studia Pravoslavné teologie také Pravoslavnou teologii dvouoborovou v kombinaci s religionistikou nebo filozofií na HTF a od akademického roku 2010/2011 též v kombinaci s Jihovýchodoevropskými studii, Východoevropskými studii nebo Novořečtinou – výuka těchto dvouoborů probíhá na FF UK. Zájemci o studium Pravoslavné teologie dvouoborové, v kombinaci s jedním z výše jmenovaných dvouoborů na FF UK, si podávají přihlášky ke studiu na HTF.


Studentům oboru Pravoslavná teologie se dostává důkladného vzdělání v pravoslavné dogmatice a liturgice, studují také patrologii, pravoslavnou spiritualitu, pastorální psychologii, kanonické právo, byzantskou teologii, dějiny místních pravoslavných církví a další discipliny. Společně s ostatními studenty HTF absolvují biblistiku, filozofii, církevní dějiny a klasické jazyky. Studenti mají možnost studovat předměty, které se nevyučují na žádné jiné vysoké škole v České republice – jako byzantskou filozofii nebo keltské křesťanství.

G.J.V.



Krátké představení některých kurzů, realizovaných v rámci studia Pravoslavné teologie na UK HTF

Pravoslavná spiritualita

Podle orthodoxní křesťanské tradice člověk nebyl stvořen ve stavu realizované duchovní dokonalosti, ale pouze ve stavu dokonalosti potencionální. Dokonalost se zde rovná sjednocení s Bohem, zbožštění - theósi. Někteří Otcové rozlišují mezi stvořením člověka podle obrazu Božího a podle Boží podoby (srv. Gn 1, 26), jindy se rozlišuje obraz Boží v člověku jakoby v zárodečné podobě a plně uskutečněný. Dosažení podoby s Bohem a plná realizace Božího obrazu v nás se opět rovnají dosažení theóse. Navíc je podle orthodoxní antropologie člověk plně člověkem a lidskou osobou pouze potencionálně, stává se plně člověkem a osobou právě při zbožštění.


Duchovní výstup pozůstává ze tří částí - očištění, osvícení nús a zbožštění. Adam byl po svém stvoření ve stavu osvícení nús, měl krásnou zářivou podobu, neboť byl oděn do Boží nestvořené milosti a byl postaven na cestu vedoucí k plnému sjednocení se svým Tvůrcem - k theósi. Adam ale padl, ztratil zářivou podobu, jeho nús se zatemnil, takže od té doby již neviděl věci jasně, tak jak skutečně jsou, ve správné perspektivě, což se stalo zdrojem bezpočtu omylů, utrpení a pokřiveného vidění reality. Změnil se jeho vztah k Bohu, mezi Bohem a člověkem vzniká propast, která byla z lidské strany nepřekročitelná. Člověk se začíná před Bohem schovávat, není schopen unést přímé společenství s Bohem. Změnil se i vztah živočišné říše k člověku, druhdy ke svému pánu. Jako následek hříchu přichází smrt, tlení, otroctví ďáblu. Prošly dlouhé věky, kdy Bůh lidstvo vedl a vychovával, až se naplnil čas a synergie (spolupůsobení) mezi milostí Boží a lidskou svobodnou vůlí přinesla své ovoce v té ženě, která se stala schopnou stát se matkou Boha. Dochází ke Vtělení, kdy Logos - druhá osoba Nejsv. Trojice - vhypostasovala lidskou přirozenost, kdy došlo ke zbožštění, a tím i uzdravení a spasení lidské přirozenosti. Propast mezi Bohem a člověkem byla v osobě Bohočlověka překlenuta, a tím se otevřela cesta pro všechny, kteří chtějí být uzdraveni a spaseni, aby tohoto uzdravení a spásy mohli dosáhnout skrze Krista v jeho těle - svaté Církvi.


Jako stál Adam před úkolem spolupracovat s milostí Boží až k dosažení jednoty s Bohem - theóse, tak i křesťan, kterému se dostává ve křtu plnosti milosti Ducha Svatého, musí ještě projít namáhavým, někdy dlouhodobým a bolestným procesem osvojení si této milosti, procesem získávání Ducha Svatého. V tom je smysl křesťanského života, protože v jeho průběhu, pokud je veden správným způsobem, dochází k osvícení nús a může a měl by se završit ve zbožštění již v tomto životě. I když k tomu nedojde, je důležité se snažit podle svých sil a možností postupovat na cestě vedoucí k tomuto vznešenému cíli.


Pravoslavná spiritualita přes svoji velkou náročnost a asketismus je hluboce pozitivní, kde je správně žita, přivádí k duchovnímu uzdravení, k čistotě srdce a otevírá cestu k duchovní dokonalosti, k osvícení nús a ke zbožštění. Spiritualita je žitá dogmatika, proto je kladen velký důraz na vyznávání orthodoxní křesťanské víry ve vší čistotě a v plné integritě. Zdůrazňuje se též církevnost, hesychastická spiritualita je žita v rámci Kristova tajemného těla - Církve.


Zájem o pravoslavnou spiritualitu i větší dostupnost klasických děl hesychastické duchovnosti jsou jistě velmi potěšitelné, nicméně skrývají i nemalé nebezpečí. Cesta k duchovní dokonalosti je neobyčejně náročná, vyžaduje celého člověka a musí probíhat podle určitých pravidel, aby mohla přivést k té či oné míře úspěchu. Pro dnešní vykořeněné, nezakotvené, někdy povrchní lidi, kteří nemají v oblibě vytrvalost, trpělivost, odpovědnost  a věrnost a hledají rychlé výsledky svých duchovních snah, mohou získané informace, pokud nejsou používány ve správném duchovním kontextu řádným způsobem a pokud možno pod dobrým duchovním vedením, posloužit spíše ke škodě.

G.J.V.


Keltské křesťanství

V současné době roste zájem o keltské křesťanství v západní Evropě i ve Spojených státech. Nejrůznější problémy dnešní doby přirozeně nutí přemýšlivé a citlivé lidi, aby se zamýšleli nad tím, co bylo učiněno v dějinách nesprávně a proč západní civilizace musí čelit nejrůznějším problémům, včetně duchovních. Jak napsal Elie Wiesel: “Nikdy lidstvo nepoznalo takovou úzkost, takovou ošklivost. Nikdy nepociťovalo takové znechucení zprávami, ani podobnou hrůzu z prázdných slibů. Tělo se prochází po Měsíci, duše se plazí po zemi. Kdysi tomu bylo obráceně.” Tato hluboká nostalgie po ucelené perspektivě, celistvém obnoveném pohledu a přístupu ke světu duchovnímu i materiálnímu - ne vždy plně chápaná a domýšlená - nachází pramen čisté vody v keltském křesťanství, ve světeckých osobnostech, v poezii keltských mnichů. Zde hledající duše nachází onu ucelenou obnovenou perspektivu, celostný pohled na skutečnost. Toto utěšené poznání ale není vždy provázeno vědomým nahlédnutím, že za touto obnovenou perspektivou leží dlouhodobý náročný, a nejednou i bolestný duchovní zápas, který připravuje půdu, aby Boží milost mohla vykonat vnitřní proměnu, aby tak byl člověk schopen pohlížet na realitu uceleně.


Irsko a další oblasti obydlené Kelty byly v prvním tisíciletí křesťanské éry pokryty množstvím chrámů a monastýrů. Keltští biskupové a kněží vedli své stádce k duchovní dokonalosti - ke svatosti. Samozřejmě ne všichni jí dosáhli, ale bylo jich překvapivě mnoho - ne nadarmo se Irsku říkalo Insula Sanctorum - ostrov svatých. Anamcharové a periglourové pomáhali léčit vnitřní rány svých duchovních dětí, dávali jim sílu a odvahu do dalšího duchovního zápasu. Na starobylých keltských svatých místech, ať už v Irsku, Walesu, Skotsku nebo jinde, jakoby ještě spočíval odlesk onoho caeleste lumen, jež zářilo z tváří řady keltských mnichů, kteří daleko pokročili v duchovním životě a dosáhli theóse - zbožštění. Keltské duchovenstvo se zasloužilo o pokojné a požehnané rozšíření křesťanství, nedocenitelný je i jejich vklad do duchovního i intelektuálního obrození na evropském kontinentě. Skoro by se dalo říci, že to bylo příliš krásné, aby to tak mohlo zůstat napořád.


V keltském světě existovaly určité zvyklosti, které byly buď zastaralé - jako v případě výpočtu svátku Paschy nebo nesprávné - jako případy, kdy docházelo k biskupské konsekraci pouze jedním biskupem nebo - ke křtu jedním ponořením. Jistě otázka kanonického slavení svátku Paschy byla velmi důležitá. 1. všeobecný sněm v Nikáji svým horosem jasně stanovil pravidla, kdy má být tento svátek slaven, s přísným postihem pro narušitele. V teorii byla tato problematika vyřešena, ale v praxi trvalo celá století, než se skutečně sjednotila praxe vypočítávání Paschy v celé Církvi na Východě i na Západě.


Keltští biskupové neznali učení o universální jurisdikci římského biskupa a chovali se stejně, jako by se chovali pravoslavní hierarchové autokefálních místních církví. Proto je pobouřilo chování arcibiskupa Augustina, který při jejich příchodu nepovstal, aby je přivítal. Kdyby s nimi představitelé Říma vždy jednali v duchu biskupa Egberta - který přiměl mnichy na Ioně, aby přijali kanonickou paschálii s láskou a pokorou - a nečastovali je epitety jako schizmatik a heretik - dá se předpokládat, že by v případě výpočtu svátku Paschy a v některých jiných instancích, kdy změna byla potřebná - netrvalo jedno, dvě nebo dokonce tři století, než se přizpůsobili. Zánik osobitého květu na stvolu Církve - keltského křesťanství - je jednou z největších tragédií církevních dějin. Duch Svatý, Který působil v místních keltských církvích - které byly až na některé odlišné zvyklosti zcela orthodoxní - dal vykvést tomuto překrásnému květu, jehož podobu formovaly též všechny nejlepší a nejkrásnější specifické vlastnosti a obdarování keltských národů.


V průběhu laténského období (asi 500 př. Kr. - až přelom starého a nového letopočtu) se Keltové usídlili téměř po celém evropském kontinentu. Nové keltské kmeny - zvláště Bójové -  přicházejí i do Čech a postupně se slučují s domácím keltským obyvatelstvem. Po Bójích obdržely Čechy i svoje jméno Boiohemum - latinsky Bohemia. Čechy byly pro Kelty velmi významné. Hradiště Závist u Prahy bylo odedávna důležitým mocenským i duchovním střediskem ve střední Evropě. Keltové u nás nezanechali pouze hmotné památky, nacházené při archeologických vykopávkách a názvy, které jsou keltského původu - jako Labe, Jizera, Kotýz a Týn, ale pravděpodobně též část genetického fondu dnešního českého národa. V posledních třech stoletích před Kristem keltské země postupně dobývali a obsazovali Římané. Římské expanzi unikla pouze část Skotska a Irsko. V 5. století po Kristu začíná anglosaský zábor Británie. Keltové byli vytlačeni do okrajových oblastí Velké Británie, založili své emigrantské kolonie v Bretani a ve španělské Galicii, žili samozřejmě dále i v Irsku.


Je jedním z pozoruhodných jevů historie, že z těchto okrajových oblastí přibližně od konce 6. století se v hojném počtu vypravují keltští peregrini na svou pouť na evropský kontinent a jejich působení napomohlo duchovnímu i kulturnímu obrození západní Evropy. Je možné, že jejich působení zasáhlo i naše území - pokud tomu tak skutečně bylo, kruh se uzavřel - vrátili se na území, kde Keltové po dlouhá staletí sídlili.

G.J.V.


Poslední změna: 23. říjen 2014 09:12 
Sdílet na:  
Váš názor
Kontakty

Husitská teologická fakulta

Univerzita Karlova

Pacovská 350/4

P.O.BOX 56

140 21 Praha 4


Telefonické spojení:

+420 222 539 200


Identifikátor datové schránky: piyj9b4

IČ: 00216208  DIČ: CZ00216208



Jak k nám