Rozhovor s prof. Michalem Miovským o projektu digiPREV

1. Jak se za posledních deset proměnila oblast prevence rizikového chování v České republice a jaké jsou dnes podle Vás největší výzvy, kterým česká prevence čelí?

Svoji odpověď bych rozdělil na dvě části. Zásadní proměnou samotného ohniska prevence tedy toho, co je spojeno s rizikovým chováním a cílovými skupinami, je akcelerující proces digitalizace. Stala se symbolem, stala se matérií, stala se motorem dalších změn. Ke klasické šikaně máme kyberšikanu, z hraní na výherních automatech máme online sázení a hazard. Ke klasickým látkovým závislostem máme navíc oblast tzv. nelátkových závislostí. Je to radikální proměna, je to obrovská výzva. Je to nejen proměna kvalitativní, tedy mění se charakter a dynamika klíčových fenoménů, ale je to proměna také kvantitativní. Mění se rozsah dopadu, počet ohrožených osob atd. Současně je digitalizace a virtuální realita také tím, co mění samotný proces profesionalizace prevence. Tedy tou druhou částí mé odpovědi je zdůraznění změn v oblasti vzdělávání profesionálů v prevenci, změny ve způsobu doručení preventivních intervencí příslušným cílovým skupinám. Dobře je to vidět na samotné platformě IPREV nebo na projektech jako je digiRozhledna nebo DigiPREV. Mění se tedy také to, jak prevenci děláme. Současně si troufám říci, že digitalizace je aktuálně s přehledem největší systémovou výzvou pro prevenci jako celek. Jak ji využít pozitivně a jak prevenci díky ní udělat více dostupnou, bezpečnou, kvalitní a efektivní.     

2. Ve svých vystoupeních často zdůrazňujete význam evaluace a posuzování kvality preventivních programů. Proč je právě tato oblast v české prevenci stále poněkud opomíjená?

Je to jednoduché. Pro praktika je to práce navíc. Hodně práce navíc. Pro cílovou skupinu prevence je to zase něco, co ji přímo nezajímá. Pro ni je důležitý efekt, vliv kvality a bezpečnosti na výsledný produkt. Je to podobné jako např. v potravinářském průmyslu. Jako zákazníka vás také asi obvykle moc nezajímá, jak vlastně je řešena systémově ochrana spotřebitele, jaké procesy a instituce se starají o kvalitu a bezpečnost potravin. Ale v obchodě a doma na stole chcete mít zdravé a kvalitní potraviny, o kterých víte, kde se vzaly, kdo je vyrobil a že jsou v pořádku. Zde je to podobné. Většinu rodičů nebo dětí asi moc nezajímají detaily kdo, jak, kdy a za jakých okolností provedl posouzení a zhodnocení, ale chtějí mít jistotu, že programy, jichž jsou součástí a které jsou pro ně určeny, že jsou bezpečné a účinné a tedy, že má smysl se jich účastnit a nechat je a sebe působit a vstoupit do jejich životů. Logicky to také znamená, že u disciplíny, která se teprve formuje, je oblast kvality a bezpečnosti mírně opožděná, pokud čelíme situaci, že vlastně dnes nejsme schopni uspokojivě ani zajistit samotnou přítomnost a odpovídající spektrum preventivních programů na školách a v komunitách.

3. Je tedy možné říci, že v některých případech stále financujeme programy, aniž bychom skutečně věděli, jaký mají dopad? A mění se podle Vás situace směrem k větší práci s daty a důkazy?

Ano, smutným faktem je, že v České republice, stejně jako v ostatních zemích EU a jinde ve světě, stále používáme programy, o kterých toho víme málo nebo skoro nic. Většina programů má za sebou obvykle různé evaluace spokojenosti, zhodnocení fidelity atd. Velmi málo programů má ale za sebou reálné testování dopadů a ověřování bezpečnosti. To stojí hodně peněz a hodně času. Např. jen v naší zemi nepřekročí počet řádně ověřených programů číslovku 10. Přitom zde existují a používají se stovky programů. Takový nepoměr to je. Musíme to zlepšit a posunout. Je to o zdrojích, ale není to jen o zdrojích. Provést správně testování účinnosti, efektivity a bezpečnosti jsme schopni u většího počtu intervencí a potřebujeme motivovat jejich poskytovatele i donory, aby se toho ověřování nebáli a brali to za samozřejmé, jako kdy má jít nový jogurt nebo robotický vysavač do sítě prodejen. Chceme, aby to fungovalo a chceme, aby to mělo efekt, jaký si od toho slibujeme. A v prevenci je to stejné. A jde o nás jako rodiče a jde o naše děti. Tedy je to jasný a logický požadavek, aby prevence pro ně byla bezpečná a účinná. 

4. Pokud se shodneme, že prevence potřebuje více dat, kvalitnější evaluaci a lepší sdílení zkušeností z praxe, může v tomto podle Vás pomoci nový projekt digiPREV, který jste spoluvytvářel a který pomáháte budovat?

Já DigiPREV považuji za zásadní systémový nástroj pro zlepšení kapacit pro evaluaci a výzkum v prevenci. Projekt na první pohled vypadá jako trochu punk, ale to je velmi povrchní pohled. Situace je jednoduchá. Lze prakticky vyloučit, že by v dohledné době příštích 5-10 let mohlo dojít ke skokovému systému zlepšení podpory vědy v prevenci. Hlavní grantové agentury, obecný trend a ekonomická situace, to vše dává jasný rámec. V něm není pro prevenci mnoho místa. Zdroje je třeba tedy hledat jinde a je nutné hledat alternativní strategie. DigiPREV je vlastně taková alternativní strategie. Současně jeho filozofie a pravidla a rámec umožňují, aby se z něj stal systémový nástroj a reálné, skutečně skokové navýšení kapacit pro evaluace, vědu a výzkum. Má současně svůj půvab v oblasti „vedlejších efektů“, které jdou doslova „na ruku“ současným požadavkům a trendům ve VŠ vzdělávání. Důraz na aplikovanou vědu a zapojení studentů do reálné vědecké činnosti, to je něco, kde DigiPREV nabízí akademickým pracovištím zcela nové pole k působení a to na vysoké technologické úrovni.  

5. Projekt DigiPREV pomocí online platformy digiprev.cz propojuje školy, organizace z preventivní praxe a vysoké školy (akademické pracovníky a studenty). Jsou podobné iniciativy ve světě běžné?

V této praktické podobě nevím o podobném projektu s touto filozofií a technickou úrovní. Považuji jej v této podobě za originální a mající potenciál přerůst hranice ČR. Myslím si, jde o skvělou ukázku inovativního potenciálu zde u nás a nasedá na dvě dekády skutečně rychlého vývoje prevence u nás. Úzce zde spolupracuje řada tuzemských akademických pracovišť a vytváří se postupně pozoruhodná infrastruktura. Pokud DigiPREV nezamrzne a bude se zdárně rozvíjet, má šanci se stát viditelným produktem trefujícím se skvěle do poptávky v terénu a do potřeb poskytovatelů a donorů.

6. Někteří odborníci působící v preventivní praxi mohou podobné nástroje vnímat jako další administrativní zátěž. Proč podle Vás k této obavě dochází?

Protože doposud byla evidence používána v zásadě jako rétorické cvičení. Nikdo vlastně reálně nekonfrontuje donory a poskytovatele, že většina nástrojů, které používají, nesplňuje základní požadavek na doložení kvality, bezpečnosti a účinnosti. Je to začátek. Je to o zvyšování povědomí o celém tématu. Současně si myslím a jsem opakovaně svědkem, že dochází k velkému nepochopení. digiPREV je cesta, jak může poskytovatel a jeho pracovníci ušetřit čas, energii a finance a získat pomoc pro svůj úkol, zajistit svému programu odpovídající evaluaci. To je to klíčové, svůj úkol. Není to úkol a zodpovědnost akademického pracoviště. Je úkol a zodpovědnost poskytovatele a jeho pracovníků. Situace je tedy přesně opačná. Akademická sféra nabízí pomoc, nabízí expertnost, nabízí pracovní sílu. To je náš úkol tohle vysvětlit a uvést na pravou míru.

8. Jak přesvědčit školy, školní metodiky prevence nebo organizace v terénu, že kvalitní data mohou být pomocí a nejen dalším formulářem navíc?

To je velmi složitý úkol. Na jeho realizaci se budou muset podílet 3 další hráči. Samotný poskytovatel může být osvícený a vědět, že tohle musí a že je to jeho zodpovědnost a úkol. Ale také být osvícený nemusí. Těmi třemi klíčovými hráči jsou objednavatelé prevence, tedy např. ředitelé škol či jejich zřizovatelé. Druhým hráčem u stolu jsou rodiče a děti jako cílové skupiny prevence. I oni se musí ptát a něco chtít. Jsou v roli spotřebitele, který se logicky musí ptát po kvalitě a bezpečnosti produktu. Jsou aktivními účastníky celého procesu a přímo se jich to týká právě tím, že jsou předmětem zájmu. Třetím hráčem jsou pak také donoři, tedy ti co platí, aby nějaká prevence byla zajištěna. Řeší její objem, pokrytí, vyhodnocení potřebnosti. Vzhledem k tomu, že prevence je v naší zemi hrazena primárně z veřejných zdrojů, pak zde je ve hře např. také perspektiva řádného hospodáře a efektivní využití veřejných prostředků a být schopni vůbec prokázat, že tomu tak je.    

9. Jakou roli by mohl digiPREV hrát v širším systému prevence a jak zapadá do širší platformy IPREV?

DigiPREV aktuálně trochu předběhl čas. My řešíme situaci, kdy nejsou prostředky na profesionály a jejich vzdělávání a nástroje. Do toho máme najednou skočit a řešit bezpečnost a efektivitu. Ano, je v tom nyní určitý paradox. Pokud není zajištěn chod minimálního rámce celé prevence, je těžké chtít současně řešit právě kvalitu a bezpečnost, ale já se domnívám, že „to nepočká“, že je nutné tyto otázky položit a je nutné chovat se zodpovědně. Pokud bychom to neudělali, jakou důvěru a kredit bychom měli? Proč by nám ti lidé v terénu měli věřit? Jsou to základní principy a požadavky. Je to morálně a eticky správné. Je to profesionální. Opak znamená chaos, neznalost a absenci dat.

10. Kdybyste měl možnost změnit v české prevenci jednu věc, co by to bylo?

Aktuálně je to jednoduché. Po skoro 20 letech jsme blízko šance prosadit, že školní metodik prevence musí být profesionál s odpovídající podporou, zázemím a financováním. Priorita nyní je jasná. Naplnit to. Dát do tohoto klíčového článku nyní peníze a postarat se o tyto profesionály. Je to systémové, je to aktuální, je to připravené a zralé. Je to systémový krok vpřed.

11. Co Vás po tolika letech práce v oblasti prevence stále přesvědčuje, že má smysl do ní investovat energii a prostředky?

Věřím na její základní principy a současně mám dvě pro mě určující opakované zkušenosti. Potkávám v terénu úžasné a kreativní lidi, kteří mají nadšení, iniciativu a za velmi těžkých podmínek budují a realizují prevenci. Skoro se mi chce říci navzdory systému. Jejich entuziasmus je nakažlivý a je zárukou dobré budoucnosti prevence. A totéž mohu říci o té akademické části a této mojí druhé zkušenosti. Když se potkávám s různými týmy z různých zemí, je povzbuzující vidět, v jak často velmi jednoduchých a nedostatečných podmínkách vznikají skvělé a originální myšlenky a projekty, jak se rodí preventivní věda. Mojí velkou učitelkou byla paní profesorka Zili Sloboda. Zrovna se chystám na setkání s ní do Dublinu. Její kariéra, nadšení a opravdový lidský zájem, to pro mě bylo vždy setkání jiného druhu. Lidé jako ona jsou tou solí a když je vidíte v jejich věku stále aktivní a stále hledající ty nové talenty, tak si prostě říkáte, že to má smysl. Hodně to nabíjí a dává důvěru v celou naši širší komunitu a je skvělé vidět, že prevence mladé přitahuje.  

12. A úplně na závěr – jste po letech práce v oblasti prevence spíše optimista, nebo skeptik ohledně její budoucnosti?

Jsem opatrný optimista. Zatím

Děkuji Vám za rozhovor!

Redek Vorlíček